Nic nemá věčné trvání...

Cesta k cíli

29.09.2008 22:37

Asi bych měla začít, tím proč jsem chtěla studovat v zahraničí. Také vám to připadá jako lákavá nabídka? Ono to tak skutečně je. Když jsem byla ve třetím ročníku šestiletého gymnázia, tak nám P. profesorka nabídla, možnost studovat ve Francii, nebo to bylo už dříve? Nevzpomínám si, každopádně si pamatuji, že jsem se na to tenkrát ještě necítila. To všechno přišlo později. Na podzim 2007 jsem o tom přemýšlela, ale správně už by mělo být pozdě. Když potom ke mě přišla mamka se stejným nápadem, rozhodla jsem se zkusit štěstí. Jestli si myslíte, že to byla procházka růžovým sadem, tak se mýlíte. Nejprve jsme museli požádat o vyjímku na ministervstvu školství, pak jsem se musela začít učit a nakonec mi moje Profesorka z francoužštiny nechtěla napsat doporučení. Bylo to hrozné období. Učila jsem se víc a víc, a nakonec mi po tom, co jsem získala vyjímku, napsala doporučení moje skvělá třídní Profesorka. A tak začala dlouhá cesta, která prozatím končí tady v Dijonu.

Jde o to že k přihlášce na toto stipendium je třeba spousta dalších formalit a mimojiné i motivační dopis, potom následovala písemná část. Vzpomínám si že když jsme ráno vyjížděli z Brna, bylo škaredě, ale když jsme se blížili k Praze, objevilo se na obloze okno mezi mraky a vykouklo slunce. Matematika byla primitivní, až příliš - takže jsem s ní měla problémy. K tomu všemu, navyklá na francouzké zadání, jsem s tím českým měla značné problémy. Francoužšina byla oproti tomu, těžká, ale nejspíše jsem ji musela zvládnout, jinak bych přece nebyla tady? 

Pak jsme šíleně dlouho čekali na výsledky. Když jsem otevírala e - mail s výsledkem, nikdy bych nečekala, že projdu dál. Ale stalo se. Měla jsem před sebou ještě ústní část... Původně jsem chtěla do Nimes, protože tam je teplo :-), ale pak už mi to bylo jedno.

Při konkurzu do Nimes, jsem přišla dřív a ani jsem se nestihla uklidnit a už jsem šla na pohovor. Asi po deseti minutách to skončilo, a já věděla že jsem tam udělala chybu. Taky se to odrazilo na výsledku. Byla jsem první náhradnicí. A tak jsem si řekla, že přeci není důležíté, v jakém městě studujeme, ale spíš v jaké zemi. Takže jsem se rozhodla zkusit ještě jednou štěstí.

Konkurz do Dijonu byl oproti tomu prvnímu úplně o něčem jiném. Před tím, než jsem se dostala na řadu jsem tam potkala tři kluky z Rožnova pod Radhoštěm. Pokecali jsme a jeden z nich, Marek, se dostal.  Potom jsem šla dovnitř já. A upřímě, cítila jsem se mnohem lépe než při prvním konkurzu. Když jsem pak vyšla z místnosti, seznámila jsem se se dvěma holkama, které mi byly sympatické, popovídaly jsme si a ...

Nedaly jsme si žádný kontakt, nicméně ony si mě našly na spolužácích a tak jsme byly v kontaktu.

Když jsem dojela domů, věděla jsem že už mě čeká odpověď. Když jsem otevřela zprávu z ministervstva, nevěřila jsem tomu a když jsem zavolala rodiče, rozbrečela jsem se... 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode