Náš cíl leží ještě 725 km daleko

Poslední zamávání a už jsme ujížděli do neznáma. Sedla jsem si za Lidkou a chvilku jsme si povídaly, pak začalo takové různé přesedání a seznamování. To bylo moc fajn, protože, tak nám ti starší nedali možnost utápět se v žalu nad loučení s rodiči. Pak jsme si s Lidkou řekly, že bychom mohly vypátrak, kdo je ta druhá Barča. V podobné náladě nám cesta ubíhlala až k Rozvadovu, kde jsme měli přestávku. A potom se šlo tak nějak víceméně spát. I když má člověk dvě sedadla pro sebe, nezaručuje mu to že se pořádně vyspí...

Myslela jsem si že do Dijonu dorazíme tak kolem, poledne, ale my jsme dojeli už kolem desáté. když jsem přijeli k majestátnímu Carnotu, měla jsem srdce až v krku, To je můj domov pro příští tři roky, řekla jsem si. Jenže v tu chvíli mi připadal spíše jako velká příšera, která se mě chystá poobědvat. Plná protichůdných pocitů a s bušícím srdcem jsem vystoupila...