Zpatky na Carnot

Protože jsme měli zařízený odvoz ministerským autobusem, vyrážela jsem až v neděli po poledni. Vůbec se mi nikam nechtělo, nejraději bych zůstala doma, ale to pochopitelně nešlo, že…

S Eliškou Filipem a jedním francouzem, kterého jsem už jednou potkala právě při cestě na prázdniny, jsme se nalodili na palubu žlutého autobusu, který nás i přes nepřízeň počasí bezpečně a včas dovezl do Prahy. Z Florence nás čekala cesta metrem na Dejvickou. No to už bylo docela vtipné, protože jsem měla hromadu zavazadel respektive kufr krosnu roli s plakáty a malou taštičku. Váha kufru a batohu nebyla zrovna zanedbatelná a tak to byla opravdu sranda.

Nakonec jsme se tam dostali a museli jsme ještě dobrou třičtvrtěhodinu čekat na Autobus. Postupně jsme se tam scházeli a tak jsme se nakonec mohli naskládat do Autobusu a vyrazit zpátky do Dijonu. Cesta byla relativně v pohodě, říkám relativně, protože mi nebylo zrovna dobře, ale naneštěstí mi nešlo ani spát. A tak jsem strávila děsivou noc na hranici spánku a bdění. Dojeli jsme kolem čtvrté ráno. A přesunuli jsme se rovnou do postele.